Od Berlína-Lichtenbergu k Recklinghausenu – Poslušnost zákonu versus výchova srdce

„Snažte se ve své hrudi udržet živou tu malou jiskru nebeského ohně, jíž se říká svědomí.“

Policejní důstojník ve výslužbě z Německa, syn a vnuk přeživších Shoa, napsal otevřený dopis jménem doktora Heinricha Habiga, doktora medicíny, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody za to, že „neškodil“.

Úvod

Říkají vám něco jména Ida Jauchová, Emma Harndtová a Maria Schönebecková? Pokud ano, pak pravděpodobně díky tomu, že jste kdysi četli knihu Hanse Rosenthala „Dva životy v Německu“ nebo jste kdysi byli u pamětní desky věnované legendárnímu rozhlasovému a televiznímu moderátorovi a třem zmíněným ženám v berlínské čtvrti Fennpfuhl-Lichtenberg. Přinejmenším ti starší z nás by si na Hanse Rosenthala mohli velmi dobře vzpomenout. Kde je však nyní spojitost mezi ním, oněmi třemi ženami, Berlínem-Lichtenbergem a městem Recklinghausen? Inu, je to město, kde ještě nedávno ordinoval lékař MUDr. Heinrich Habig. A doktor Habig byl nedávno v Bochumi odsouzen ke dvěma letům a deseti měsícům vězení. Ale podívejme se na to postupně …

Odvaha tří žen, které zajistily Hansi Rosenthalovi přežití

Hans Rosenthal, Žid narozený v roce 1925, a jeho mladší bratr Gert přišli v raném věku o rodiče. Oba byli posláni do sirotčince. Hans Rosenthal musel od roku 1940 vykonávat nucené práce pro národní socialisty. Gert byl deportován a období nacismu nepřežil.

Také Hansovi hrozila deportace vlakem do koncentračního tábora, kde ho čekala jistá smrt. Jsa v tísni, tak vyhledal své prarodiče, kteří byli stále naživu. Rosenthal ve své knize mimo jiné píše: „Hansi, řekla mi babička, ty u nás nemůžeš zůstat. Kdyby dědeček nebyl Žid, tak … ale gestapo tu může být každým dnem dnes nebo zítra. Mnoho Židů už v noci nespí doma (…). Sbírají je jednoho po druhém. Musíš odejít, Hansi.“ Babička chlapci poradila, aby se zeptal švadleny Frau Jauchové, jestli by ho mohla přijmout, protože ta má přece dobré srdce, je zbožná a nacisty nenávidí.

Dne 27. března 1943 stál Hans Rosenthal u dveří Idy Jauchové v přídělu společně sdílené zahrady „Dreieinigkeit“ v Lichtenbergu. „Musím se skrývat, paní Jauchová. Gerta už odvedli. Už jsme o něm nikdy neslyšeli. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mě třeba nemohla vzít k sobě a schovat mě.“ Její odpověď: „Můžeš zůstat u mě, Hansi. (…)“. Dočasně ho ubytovala v zadní místnosti své zahradní boudy. Místnost o rozloze pouhých čtyř metrů čtverečních měla tapetované dveře, které zvenčí nebyly poznat. Kůlna měla okno velikosti kapesníku. Uvnitř místnosti byla matrace, židle, stůl a noční souprava. Přestože skromné příděly jídla sotva stačily pro jednu osobu, paní Jauchová se s chlapcem dělila. Kdyby se ostatní v kolonii dozvěděli, že paní Jauchová tajně ukrývá Žida, mohlo to mít fatální následky i pro ni. O úkrytu Hanse se svěřila pouze jediné osobě, a tou byla Emma Harndtová. Její manžel byl komunista a už v roce 1935 byl deportován do koncentračního tábora. Později byl propuštěn a poté byl natolik dobrý, že mohl bojovat za Německo jako voják na frontě. Paní Harndtová mohla paní Jauchové a Hansovi poskytnout určitou podporu. Po roce paní Jauchová nečekaně vážně onemocněla a zemřela. Paní Harndtová se Hanse nemohla ujmout, protože sama byla sledována. Ve svém zoufalství si Hans vzpomněl, že jedna sousedka ze zahrádkářské osady byla také odpůrkyní nacistů. Za tmy opustil svůj úkryt, vyhledal paní Marii Schönebeckovou a požádal ji, zda by u ní mohl zůstat. „Dobře, zůstaň u mě. Nemusíš se udávat. Poskytnu ti přístřeší.“ V jejím altánku se nyní už osmnáctiletý mladík ubytoval na další rok.

Každá z těchto tří žen svým zvláštním způsobem umožnila mladému Hansi Rosenthalovi přežít. Ida Jauchová a Maria Schönebecková nejenže kvůli svému hostu trpěly ještě větším hladem, ale také čelily nebezpečí, že budou samy uvězněny nebo deportovány do koncentračního tábora.

Dne 25. dubna 1945 byl Berlín-Lichtenberg obsazen Rudou armádou. Pro Hanse Rosenthala tento den znamenal osvobození.

Ve svých pamětech, které vyšly v roce 1982, Rosenthal napsal:

„Když se dnes ohlížím za svým životem, byly to právě tyto tři ženy z kolonie „Dreieinigkeit “ – paní Jauchová, paní Schönebecková a paní Harndtová – díky jejichž pomoci mohu dodnes žít v Německu bez předsudků po této – pro nás Židy – strašné době, cítit se Němcem, být občanem této země bez nenávisti. Protože tyto ženy se odvážily riskovat své životy, aby mě zachránily. Nebyl jsem s nimi příbuzný. Vůbec mě neznaly nebo mě znaly jen krátce. Mohl jsem jim být lhostejný. Ale byly to dobré a spravedlivé osoby (...).“

Jsou to právě tyto příběhy lidí, jež nám mohou být průvodcem, protože oni se nesklonili před Zeitgeistem (duchem času). Právem se takovým statečným lidem instalují pamětní desky, pojmenovávají se po nich ulice, náměstí a školy, zmiňují se o nich reportáže, knihy, dokumentární filmy atd. Jsme vyzýváni nejen k uctění jejich památky, ale také k pozornému a bdělému sledování současného vývoje v duchu, který projevili oni. Svoboda a všímavost se opotřebovávají, pokud se intenzivně nevyužívají.

Covid, činy lékaře MUDr. Heinricha Habiga a trestní proces proti němu

S počátkem krize v kauze Korona na jaře 2020 pojali ti, kteří získávali informace mimo hlavní média a politické kruhy, podezření, že něco není v pořádku. Oficiálně se hovořilo o tom, že bude kladen důraz na co nejrychlejší vývoj vakcín proti Covidu, aby bylo možné očkovat celosvětovou populaci. Ale kdo z toho měl vlastně prospěch?

Ještě na základní škole jsem byl rodiči naočkován větou: „Čím silnější je reklama a propaganda, tím větší musí být tvoje nedůvěra!“ Tato věta se mě drží dodnes. Kdybych měl nějaké pochybnosti o svém odstupu od nabízených vakcín, můj rodinný lékař je rozptýlil slovy: „Postavíme se do fronty daleko dozadu a nejdřív se počká a pak se uvidí!“

V červnu 2023 byl lékař MUDr. Heinrich Habig, který má rodinnou praxi ve městě Recklinghausen, odsouzen Zemským soudem v Bochumi ke dvěma letům a deseti měsícům odnětí svobody. Důvodem proto bylo: Lékař údajně vystavil v době Korona krize asi 600 falešných zdravotních potvrzení. Přestože byly vystaveny očkovací průkazy, pacientům doktor neaplikoval injekce. Mezi obdarovanými byl i ošetřovatelský personál, jenž mohl vykonávat svou práci pouze s očkovacím průkazem.

Podle zpráv se jistá lékařka dozvěděla o činnosti svého kolegy a oznámila případ policii. Policie poté prohledala ordinaci i dům lékaře a jeho manželky a zabavila záznamy o pacientech, vakcíny a počítače. Lékařova ordinace poté zůstala uzavřena.

Stojí za to si poslechnout nebo přečíst podrobnou výpověď doktora Habiga. Pak člověk pochopí jeho mimořádnou odbornou způsobilost, jeho důvodné pochybnosti o oficiálních prohlášeních Korony i jeho hluboký soucit s pacienty, kteří se na něj obraceli ve své tísni. Lékař svým pacientům, kteří se ocitli v tísni v důsledku různých životních situací, z etického hlediska pomáhal. A doktor Habig měl podezření, že očkování C19 může mít významné vedlejší účinky.

Tento lékař zjevně porušil právní předpisy. Vyvstává však otázka, zda v jeho jednání byla patrná tzv. zločinná energie. To by mělo být vždy zkoumáno jako prvek v rámci vyšetřování státního zastupitelství. Pro státní zástupkyni Ninu Linnenbankovou nebyla výpověď lékaře zřejmě důvodem k tomu, aby upustila od trestního stíhání a nakonec se u soudu přimlouvala za odsouzení.

Soudkyně Breywisch-Leppingová v rozsudku uvedla, že neexistují žádné důvody, které by jednání doktora Habiga omlouvaly. Místo toho – podle mně dostupných informací – obvinila lékaře z „nepřátelského postoje vůči zákonu“. Ospravedlňující mimořádná situace, které se advokát Schmitz dovolával, aby ospravedlnil jednání doktora Habiga, je podle ní zásadně nepřípustná proti jakýmkoli zákonům. A to, že pacienti s nesprávnými očkovacími pasy chtěli obejít faktickou povinnost nechat se očkovat, u soudkyně Breywisch-Leppingové neobstálo. Měli prý podniknout právní kroky a žalovat státní politiky.

Nuže, začal jsem své poznámky popisem mimořádné události z minulosti, která pohrdala lidmi a ničila je. Ne, neztotožňuji ty události z let 1943 až 1945 s těmi z doby Korony! Ale zabývám se mechanismy, jak funguje ostrakizace, jak lze lidmi manipulovat, tlačit na ně a zastrašovat je. Určitě mohou existovat špatné zákony a předpisy.

Základní zákon rozlišuje v čl. 20 odst. 3 GG mezi právem a spravedlností, k nimž jsou vázány ony tři dílčí moci. Každý budoucí právník se tohle právo dozví hned na začátku studia, mimo jiné v souvislosti s tezemi Gustava Radbrucha. Ten v roce 1946 v eseji „Zákonná bezprávnost a nadústavní právo“ mimo jiné formuloval, že pozitivní právo musí být poměřováno z hlediska spravedlnosti. Pozitivní právo je v zásadě oprávněno očekávat dodržování; pokud je v rozporu se spravedlností neúnosným způsobem, je porušeno. Pokud se při tvorbě práva obecně nedbalo na spravedlnost, psaná slova nikdy nebyla právem. V takovém případě musí nadprávní spravedlnost nahradit právní nespravedlnost. Zda mohly být Radbruchovy teze použity v procesu proti Dr. Habigovi, je jistě právně sporné. Alespoň podle mého názoru by bylo nutné je v tomto případě projednat, aby bylo možné dospět k odpovídajícímu závěru o tom, co je správné.

Zvláště jeden popis lékaře je z hlediska lidskosti tak dojemný, že doslova vyzývá k neposlušnosti:

„Do mé ordinace náhle přišla bez objednání velmi mladá matka, která plakala a sotva byla schopna mluvit, tak byla rozrušená. Poté, co se ovládla, mi řekla, že před 48 hodinami porodila v nemocnici zdravé novorozeně a dnes byla ve svém bytě jen na hodinu, aby dítěti něco koupila. ‚Teď se nesmím vrátit do nemocnice, abych viděla své dítě, protože nejsem očkovaná,‘ vzlykala.“

– MUDr. Rudolf Habig, výpověď u soudu

Právě v takové situaci je zapotřebí „formování srdce“ a jednání se jím musí řídit v rámci vlastních možností. A právě zde se dostáváme k otázce, jak by se zachovaly paní Jauchová, paní Harndtová a paní Schönebecková, kdyby byly na místě doktora Habiga? A kbychom šli ještě dál: nahlásily by údajně zákonem zakázané jednání kolegy z Recklinghausenu policii nebo státnímu zastupitelství, jako to udělala ta lékařka, a možná i lékařské komoře? A vyšetřovala by některá z těch tří žen, kdyby dnes žila a byla státní zástupkyní nebo soudkyní, doktora Habiga také tak důsledně a pak by podala odpovídající návrh na odsouzení, nebo by ho odsoudila?

Poslušnost zákonu vždy zahrnuje prvek pochybnosti spojený s ohledem na konstrukci vyššího řádu. To zahrnuje pohled na jednotlivého člověka ve spojení s vyšetřováním motivů jeho jednání. Pouhé vynucování zákonů a nařízení pro ně samotné je zakázáno aspekty zásady proporcionality. A jak je známo, tato zásada má ústavní status.

MUDr. Heinrich Habig ji pro svůj případ formuloval takto:

„Lékař musí své jednání orientovat na blaho pacienta; zejména nesmí upřednostňovat zájmy třetích osob před blahem pacienta. Pokud jsem kriminalizován, protože jsem pomohl lidem, pak je to cena, kterou člověk musí zaplatit za to, že hájí lidskost.“

–MUDr. Heinrich Habig

Snad si lékařka, kterou neznám jménem, státní zástupce Linnenbanková a soudkyně Breywisch-Leppingová jednou uvědomí, která lidská Velikost byla ve jménu lidí postavena před soud zde v Bochumi. Doktor Habig totiž dost možná bude zmiňován jedním dechem s Idou Jauchovou, Emmou Harndtovou a Marií Schönebeckovou. Příštipkář Wilhelm Voigt z knihy Kapitán z Köpenicku říká, že „nejdříve přichází člověk a pak teprve přichází lidský řád“. Nebo abychom k tomu citovali George Washingtona : „Pracujte na tom, abyste ve své hrudi udrželi při životě tu malou jiskřičku Ce[les]tiálního ohně, kterému se říká svědomí„. Možná, že ve dnech daleké budoucnosti bude po MUDr. Heinrichu Habigovi pojmenována ulice a odhalena pamětní deska. Pro dnes alespoň doufám ve státní spravedlnost pro tohoto lékaře.

Thomas Willi Völzke
Policejní důstojník (v důch.)
Syn a vnuk přeživších Shoa
Německo

Původně publikoval server Never Again Is Now Global

Suggest a correction